Toto je povídání o jedné obyčejné lavičce pod jedním obyčejným stromem.
K tomu velkému starému dubu, který stojí na konci zarostlého remízku na kopečku nad naším domem (dnes chatou) v Krhově u Bojkovic, jsme přišli, když jsme před 14 lety pořizovali pozemky na náš sad.
Ten strom má své kouzlo. Je to starý mohykán, co toho musel hodně vidět a hodně zažít. Je rozštípnutý napůl (možná od blesku, možná svojí váhou), a z jedné strany ho podpírá divoká třešeň, která časem vrostla do jeho koruny. Vypadají jako dokonalý pár. Statný velký dub a štíhlá mladá třešeň.
Vždycky, když jsme pracovali na okolních pozemcích, trávili jsme přestávky právě pod tímto dubem. Odpočívali jsme pod ním, odkládali tam na deku naše batolící se děti a užívali si výhledy. Třeba ty na kopec Lokov, ze kterého teče při jarním tání voda až sem, na hřebeny Bílých Karpat nebo na zámek Nový Světlov v Bojkovicích, který sedí na vrcholku kopce, jako by to bylo velké ptačí hnízdo. Za dobrého počasí je v dáli vidět i nejvyšší vrchol Javořina a tamní vysílač, nebo památník amerických letců, kteří svoji misi skončili předčasně zrovna tady.
Asi před 12 lety jsem přinesl dva špalky, kus fošny a udělal pod stromem jednoduchou lavičku. Dva špalky a kus fošny a místo opěrátka mohutný strom. A tak to začalo...
To místo si postupně oblíbilo hodně lidí z okolí a začalo si žít vlastním životem.
Lavička přitáhla lidi, kteří venčí své psy, pěší turisty, co míří po modré značce nasát něco z magické Žítkové, muzikanta Jirku, který pod dubem čerpá inspiraci, pár dalších lidí, co tam rádi tráví čas v tiché meditaci, páry, co tam spočinou v objetí sami pro sebe, páry, co tam řeší svoje krize a rozbroje a občas ty, co hledají útěchu nebo štěstí na dně flašky.
Nový rok vítáme taky tam na kopci a při kulise z ohňostrojů z okolních vesnic si přejeme všechno dobré v příštím roce.
Jednou večer, když jsem seděl na lavičce už za šera, ani ne 10 metrů ode mě se ukázal statný jelen a dvě laně. Pomalu a honosně prošli kolem a občas se zastavili, než odkráčeli do tmy. Tehdy jsme si uvědomil, že sad na tom místě kolem dubu fungovat nebude. Že není jak ochránit stromky před takto velkými zvířaty. Že je to vlastně jejich prostor. Pokud bysme pozemek oplotili celý, bude to jako pěst na oko. A život okolo lavičky by skončil…
Občas se stává, že méně je více,
tři kusy dřeva a hvězdy na obloze,
přitáhnou někoho k společnému snění,
zažívat naplno soumrak či rozednění.
A za hlavu hodit ty strachy a starosti,
že k večeři budou jen zbytky, jen kosti,
že svět se otáčí teď tak nějak šejdrem,
poseď si pod stromem, ono to zas přejde.
https://www.youtube.com/watch?v=eTfwcoytB64
Přeji vám, ať si v novém roce najdete nějakou lavičku a nějaký strom blízko vás, kde se dá posedět a nechat všechno plynout jak mraky po obloze. A jestli tam nikde není, stačí tři kusy dřeva, čtyři hřebíky a troška vaší práce. Třeba se pak začnou dít věci...
Libor
Fotky: Mariana Němcová (ta, co se batolila pod dubem)