Celkem často. A doslova. Libor se totiž vrátil ke své staré lásce… ke keramice!
A není se čemu divit. Zkusili jste to někdy? Hraní si s hlínou je totiž činnost přímo terapeutická! V tu chvíli jste jen tady a teď. Hlavu můžete na chvíli (skoro) vypnout, každodenní starosti se rozpustí, kreativita proudí a vy se soustředíte jen na to, co vám vzniká pod rukama.
Víte co? On vám to poví sám
Nejnáročnější část roku je tady – umíš i v předvánočním období nějak zpomalit?
Libor: „Musel jsem se to jaksi naučit. Od určitého věku už holt není energie jak ve dvaceti, takže se s ní člověk musí naučit lépe hospodařit. A to životní zpomalení je pak důležité. V létě jsem osedlal motorku a teď, když skončila sezona, divně mě ošívalo a byl jsem poněkud neklidný :). Pět nebo sedm let jsem měl v naší zakonzervované keramické dílně rozdělané nějaké nedokončené věci. Stačilo je naglazovat a vypálit. A v poslední době se mi právě toto stále vracelo na mysl. Až jsem se odhodlal a pustil se do toho.“
Jak jsi se ke keramice vůbec dostal?
Libor: „Keramiku jsem začal dělat s kamarádem Bobem, asi dvacet let zpět. Vzniklo to po naší cestě stopem po Španělsku a Portugalsku. Kamarádka nám tehdy půjčila peníze na pec a vybavení. Část věcí jsme dělali pro ni, část jsme si prodávali sami. Připadalo nám to tehdy jako nejlepší způsob zachování našeho vysněného volného života, plného cestování a koncertů. Nebyl to prvoplánový způsob výdělku, spíš cesta, jak životem proplouvat tak, jak chceme.“
Čím si tě hlína omotala kolem prstu?
Libor: „Jedna věc je, že člověk boří ruce do něčeho měkkého, poddajného a dává věci tvar, druhá věc je pak hraní si s glazurou. Naučit se s hlínou pracovat je o učení, o hodinách za kruhem. Glazuru si můžete namíchat podle sebe a nikdy předem neznáte výsledek, vše vidíte až po vypálení. A to je na tom to vzrušující a nejzajímavější.“
Co tě na celém procesu baví nejvíc bavilo a baví?
Libor: „Dílnu jsme tehdy měli pod hospodou Vagon, chodili za námi kamarádi a díky tomu jsme měli trochu otočený režim. Pracovali jsme primárně v noci. A ta práce v noci, to bylo právě ono. Celý svět ztichne, nejezdí auta, ptáci nezpívají, neslyšíte lidi… je to úplně jiný stav. A to vše se v tu chvíli přenese i na tebe. Člověk se dokáže naráz soustředit jen na tu hlínu a glazury. Dokázal jsem u toho opravdu intenzivně vypnout mysl. Tehdy mi ten stav nemyšlení (v podstatě meditace, řekněme) ani nedocházel. Potom ale přišla rodina a firma, dělo se hodně věcí a hlava byla neustále zahlcená. Za poslední roky jsem ten stav neměl. Teď se k tomu vracím, protože cítím, že mi to chybí. Tak se k tomu postupně snažím znova dostat.“
Proč by to měl podle tebe keramiku zkusit každý?
Libor: „Na keramiku se člověk musí naladit, není to otázka jednoho dne. Jeden den něco vytvoříš, druhý to dál zpracuješ… je to delší proces, který si žádá čas. Právě díky tomu se můžeš snáz dostat do stavu, kdy se soustředíš opravdu jen na tu tvořivou činnost, nemyslíš na nic jiného. Pokud pak máš možnost vytvořit těch věcí víc, zkoušet různé glazury, pohrát si s tím, je to jiný vesmír… a pak jednoho dne otevřeš pec, prohlížíš si výsledek, sleduješ barvy… ten pocit je nepřenosný. Navíc je to jedno z nejstarších řemesel, které kdy vzniklo. Proto to má asi každý z nás v sobě trochu zakódované :).“
Tak to tady máte. Nejen meditací může být člověčí zpomalení živo.
A co vy? Už jste někdy vnořili ruce do hlíny? Jaké to bylo?